Informace o publikaci
Od náboženství k praktikám uspořádávání, aneb symetrický přístup jako cesta z tvůrčí krize
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2012 |
| Druh | Další prezentace na konferencích |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Přiložené soubory | |
| Popis | Pojem náboženství je pro religionisty a sociology náboženství pojmem zásadním. Zakládá jejich disciplíny. V jednom případě jako interkulturní srovnávací studium nebo jako studium dějin specifických institucí, v druhém jako studium uspořádání společnosti. Zásadní je v obou uvedených případech proto, že umožňuje vytyčit pole specifických aktivit a institucí, jež se stávají legitimním předmětem zájmu badatelů. Zejména v religionistice ale od 90. let akceleruje diskuse, živená postkoloniální kritikou sociálních věd a reflexí selhávání religionistického pojmového aparátu především ve výzkumu asijských „náboženství“, v níž padají velice dobře zdůvodněné argumenty zdůvodňující, proč pojem náboženství funguje spíš jako nástroj hegemonie než jako nástroj poznávání vycházejícího z respektu ke zkoumaným lidem a zaznamenávaným událostem. Důležitým aspektem uvedeného problému je skutečnost, že kategorizace specifických praktik, věcí, lidí, organizací jakožto „náboženských“, a jejich přísné oddělení od těch „profánních“, „sekulárních“, je jednou z ústředních uspořádávacích praktik, jejichž prostřednictvím se ustavovaly základní politické a ekonomické instituce tzv. moderní společnosti. Druhým důležitým aspektem je to, že každé vymezení náboženství funguje jen díky asymetrickému přístupu, který zajišťuje, že kategorie „náboženského“ je důsledně uplatňována jen na pečlivě vybírané skutečnosti, a nikoliv na veškeré skutečnosti, splňující definiční znaky náboženství. V důsledku toho znamená studium kultury a společnosti, jež bere uvedené uspořádání za své nezpochybňované východisko, neschopnost dotazovat se po uspořádáních, jež organizují studované předměty. V kulturně srovnávacím a historickém výzkumu to vede systematicky k etnocentrickému a anachronickému nakládání s daty, v sociologickém studiu náboženství to vede k neschopnosti tázat se důsledně na povahu řádu, jenž organizuje zkoumané skutečnosti, tedy k rezignaci na dělání sociologie. V obou případech to vede k zásadním metodologickým nedůslednostem způsobeným asymetrickým postupem při vymezování předmětů zájmu. Cílem konferenčního příspěvku je uvedené problémy objasnit na pozadí mé odborné autobiografie s důrazem na proces hledání východiska z uvedené situace. Příspěvek tedy bude prezentovat jeden pohled na to, co znamená symetrický přístup v sociálněvědném výzkumu, a předloží několik rozumných důvodů, proč je užitečné méně konstruovat vlastní (tj. etické) pojmy a více a důsledněji hledat cesty, jak korektně a účelně v sociálněvědné analýze využívat pojmy, teorie a taxonomie emické. Publikum se tak patrně též dozví důvody, které mě, jako vystudovaného religionistu, přivedly k výzkumu taneční improvizace, a cestu, jejíž pomocí se mi snad podaří vrátit k religionistice, ovšem nikoliv jako ke studiu „náboženství“. |