Informace o publikaci
Stereotaktická operační technika v terapii bolesti - historie a současné možnosti
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2013 |
| Druh | Článek v odborném periodiku |
| Časopis / Zdroj | Bolest |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| www | http://www.tigis.cz/images/stories/Bolest/2013/01/02_chrastina.pdf |
| Obor | Neurologie, neurochirurgie, neurovědy |
| Klíčová slova | stereotaxy; pain surgery; neuromodulation; deep brain stimulation; lesional stereotaxy |
| Přiložené soubory | |
| Popis | Terapie bolesti se stala součástí funkční stereotaktické neurochirurgie časně po provedení první stereotaktické operace mozku v roce 1946. Cílem stereotaktických výkonů v terapii bolesti je ovlivnění struktur a drah zodpovědných za přenos bolestivých stimulů a dávajících podklad emočním procesům spojeným s vnímáním bolesti. Podobně jako u dalších stereotaktických funkčních výkonů (poruchy pohybu, farmakorezistentní epilepsie, psychiatrická onemocnění) je možné stereotaktické operace v terapii bolesti rozdělit na skupinu výkonů lezionálních – destrukčních (anatomická destrukce cílové struktury – nejčastěji elektrotermokoagulací) a stimulačních – neuromodulačních (ovlivnění zvolené oblasti elektrickou stimulací pomocí implantovaného generátoru). Podmínkou pro využití stereotaktické operační techniky v terapii bolesti byly nové poznatky v oblasti patofyziologie bolesti, spolehlivé stereotaktické operační systémy, rozvoj neuroradiologických a elektrofyziologických technik pro identifikaci cílových struktur a vývoj implantabilních baterií. Cílovými strukturami lezionálních výkonů v terapii bolesti v historii byly například struktury míchy a mozkového kmene, hypotalamu a hypofýzy, specifická i nespecifická jádra talamu a oblast cingula. Nevýhodou lezionálních výkonů je ireverzibilita destrukce cílové struktury a tedy nežádoucích účinků výkonu. V současnosti jsou prováděny pouze ojediněle. Výhodou stereotaktických neuromodulačních výkonů je minimalizace rozsahu anatomické léze a možnost modulace účinků stimulační terapie změnou stimulačních parametrů. Počet nemocných se zavedenou hlubokou mozkovou stimulací v léčbě bolesti je nižší než počet nemocných stimulovaných pro Parkinsonovu chorobu. Nejobvyklejšími cíli stereotaktické neurostimulace v terapii bolesti jsou specifická senzitivní jádra talamu a periakveduktální/periventrikulární šedá hmota. Méně obvyklé je využití stimulace zadního raménka capsula interna, hypotalamu, nespecifických jader talamu a cingula. Současná data ukazují na lepší efekt stereotaktické neurostimulace u nemocných s nociceptivní ve srovnání s neuropatickou bolestí. Nejzávažnější komplikací je nitrolební krvácení, infekce a mechanické narušení systému. Pro indikaci funkčního stereotaktického výkonu u nemocných je nutné zdůraznit interdisciplinární charakter terapie neztišitelné bolesti s vedoucí úlohou specialistů algeziologů po vyčerpání mož- ností současné velmi propracované efektivní medikamentózní terapie a různých invazivních algeziologických technik. |
| Související projekty: |