Velké senáty a současné problémy aplikace práva vrcholnými soudy

• Autoři: KADLEC Ondřej
• Rok publikování: 2019
• Druh: Kapitola v knize
• Popis: Kapitola nejdříve v úvodu vymezuje základní problémy dnešní aplikace práva vrcholnými soudy. Těmi jsou především nadprodukce, díky které je judikatura obtížně sledovatelná, a hodnotové otevření práva, díky kterému hodnotová východiska osoby, která právo aplikuje podstatně ovlivňují výsledky, ke kterým osoba při aplikaci dospívá. Činnost velkého senátu přitom může tyto nástrahy v rozhodování vrcholných soudů eliminovat či je alespoň umenšit. Velký senát totiž může rozhodovat pouze vybrané případy, rozhodovat promyšleně a po širší deliberaci, produkovat sledovatelné množství rozhodnutí a v rozhodnutích reflektovat hodnoty širšího okruhu soudců i adresátů práva. Činnost velkých senátů tak může pozitivně ovlivnit legitimitu, promyšlenost, transparentnost a jednotnost rozhodování vrcholných soudů. K naplnění tohoto potenciálu je ovšem třeba, aby jejich nastavení a zapojování do rozhodování vycházelo z jiných zásad, než se tomu u nás doposud děje. Konkrétně kapitola navrhuje v nastavení českých velkých senátů tyto tři změny. Za prvé, v rozhodování nebo alespoň v sestavování velkých senátů Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu musí hrát hlavní roli všichni soudci soudu. Za situace dominujícího hodnotového pojetí práva a za současné neexistence obecně akceptované hierarchie hodnot je nepřijatelné současné nastavení, podle kterého velké senáty sestavují podle vlastního uvážení funkcionáři soudu. Vyšší reprezentativnosti velkých senátů ve vztahu k celému soudu lze dosáhnout buďto pravidelnou rotací všech soudců soudu ve velkém senátu anebo tím, že všichni soudci soudu se budou na výběru členů velkých senátů podílet. Druhá navrhovaná změna se týká flexibilnějšího vymezení kompetence velkých senátů. Nové, zásadní a komplikované případy musí soud řešit jinak než případy triviální a opakující se. Jaký případ je který přitom nelze vymezit předem právním předpisem pomocí formálních kritérií, tak jako je tomu z velké části v současnosti u všech tří českých vrcholných soudů, ale poznají to až sami soudci, s ohledem na povahu věci, stav judikatury a záměr, co chtějí v rozhodnutí říct. Kritérium výběru případů rozhodovaných velkým senátem by proto mělo být stanoveno pomocí neurčitého právního pojmu umožňujícího při aplikaci uvážení – třeba „důležitost věci“. Naplňování tohoto kritéria by mělo být ponecháno na samotných soudcích soudu. Konečně třetí navrhovaná změna volá po intenzivnějším působení tří zkoumaných velkých senátů. Vrcholné soudy by je měly do rozhodování zapojovat častěji a soudci by jejich judikaturu měli vnímat jako judikaturu určující hlavní směřování rozhodovací činnosti soudu. Jestliže totiž vrcholné soudy mají sjednocovat judikaturu nižších soudů, měly by samy navenek mluvit jedním hlasem. Hlavní tón tohoto hlasu by přitom měl určovat právě velký senát, který může rozhodování vrcholného soudu – ať již soud rozhoduje kterýmkoliv jeho tělesem – centralizovat okolo jednoho jediného bodu, a tím učinit jeho rozhodování koherentnější.