Jazyky a nářečí jako součást regionální identity a kulturní dědictví (na příkladu České republiky)

• Autoři: ŠIMEČKOVÁ Marta
• Rok publikování: 2022
• Druh: Článek v odborném periodiku
• Časopis / Zdroj: Národopisná revue
• www: https://revue.nulk.cz/wp-content/uploads/2022/07/r2-2022.pdf#page=36
• Popis: Cílem příspěvku bylo stanovit, zda jsou jazyky a jejich teritoriální dialekty nehmotným kulturním dědictvím, či nikoliv. Bylo argumentováno výňatky z Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví, též konkrétními záznamy na seznamech UNESCA, v nichž jazyky a dialekty figurují coby nehmotné kulturní dědictví samostatně nebo jako součást komplexnějších položek. Bylo zjištěno, že definice nehmotného kulturního dědictví, jak je formulována ve jmenované úmluvě, zcela odpovídá charakteru dialektů – jsou širokou veřejností pokládány za součást kulturního dědictví, předávají se z generace na generaci, jsou přetvářeny v závislosti na různých faktorech, které je ohrožují, a dávají svým nositelům pocit sounáležitosti a kontinuity. Bylo předloženo několik možností pro záchovu nářečí ve smyslu jejich dokumentace a prezentace ze strany dialektologů i laiků. Zároveň bylo upozorněno na případné důsledky aktivní ochrany legislativní cestou, zejména na nežádoucí konzervaci určitého stavu bez zohlednění přirozeného jazykového vývoje a na nutnost kanonizace vedoucí k vytvoření umělého jazykového hyperstandardu.