Mám vědeckou svobodu a k tomu potřebnou podporu, chválí si akademička
V českém vědeckém světě už je se svým tématem neodmyslitelně spjatá. Socioložka Lucie Vidovićová je v Česku asi nejznámější výzkumnicí, která se zabývá stárnutím populace. „Protože to, jak se chováme k našim nejstarším, je lakmusovým papírkem vyspělosti naší společnosti,“ zdůvodňuje výběr směru svojí dráhy. Za posledních 15 let se několikrát stěhovala, má zkušenosti z mnoha ústavů a univerzit v zahraničí, ale její domovskou institucí pořád zůstává Masarykova univerzita. A ona přesně ví proč.
Výběr výzkumného směru nebyla žádný cílená volba. „Měla jsem štěstí na kolegy a profesory, kteří mě vedli. Nechali mě participovat na výzkumech a mně došlo, že je to něco, co naplňuje moji touhu pořád něco zjišťovat. Stárnutí je navíc téma, které se týká všeho, co člověk je, byl a bude,“ povídá zapáleně vědkyně, která vede Centrum pro výzkum stárnutí (CERA) na Fakultě sociálních studií MU. Ona a její kolegyně a kolegové se tam zabývají jedním ze současných megatrendů (ke kterým se řadí i klimatická změna nebo technologický pokrok) a hledají odpovědi na otázky spjaté s tím, jak se stárnutí projevuje na fyzickém, pracovním i duševním životě člověka nebo tím, jak se mu žije v různých prostředích, třeba ve městech, na venkově nebo i ve vězení.
„Mně se Brno a Masarykova univerzita potkávají v jednom hezkém balíčku. MUNI je značka, za kterou se člověk nemusí ani v nejmenším stydět a jako vědkyně nemusím nikomu vysvětlovat, odkud jsem. Cítím, že se nám tady daří vytvářet sdílenou identitu a i s kolegy máme pocit, že máme štěstí, že tady můžeme být.“
Svoboda!
„Jestli něco oceňuju nejvíc, tak to, jakou tady mám vědeckou svobodu. Je s ní přirozeně spjatá i odpovědnost, ale já nejsem úplně lehce řiditelná a opravdu si vážím toho, že se můžu věnovat tématům, jaká mi dávají smysl. I když třeba nejsou masová nebo jsou i trochu riziková v tom, že hned negenerují očekávatelné výsledky,“ vyznává se Lucie Vidovićová.
Stejně jako jiní akademici i ona cítí aktuální tlak na vědecký výkon a nutnost generování publikací kombinovanou s výukovými povinnostmi. „Jedno bez druhého by ale nefungovalo. O výzkumu debatujeme se studujícími a oni nám zase dávají zpětnou vazbu a pomáhají vytvářet nápady na další výzkumnou práci. My na MUNI máme navíc skvělou podporu v podobě oddělení pro výzkum a projektovou podporu. Hlídá mi termíny i obsahy výzev, takže já se můžu soustředit na vlastní vědu. Člověk má pocit, že na to nikdy není sám,“ zdůrazňuje socioložka a dává i další příklady pomoci. Na univerzitě funguje také centrum CERPEK, které akademikům poskytuje podporu ve zlepšování jejich pedagogických dovedností. A zajely se i kurzy, které zlepšují pro změnu jejich manažerské schopnosti, protože i ty jsou k vedení výzkumného týmu potřeba.
Příjemné Brno i prostory pro práci
Nejen to je důvod, proč Vidovićová akademicky nikdy neopustila svoje rodné Brno. Jak léta přibývají, oceňuje čím dál víc kvalitu života ve městě, jeho občanskou a společenskou vybavenost, krátké vzdálenosti a také to, že je blízko stárnoucím rodičům, kteří potřebují oporu. „Mně se Brno a Masarykova univerzita potkávají v jednom hezkém balíčku. MUNI je značka, za kterou se člověk nemusí ani v nejmenším stydět a jako vědkyně nemusím nikomu vysvětlovat, odkud jsem. Cítím, že se nám tady daří vytvářet sdílenou identitu. I s kolegy máme pocit, že máme štěstí, že tady můžeme být,“ zdůrazňuje Vidovićová. Práci jí ulehčuje nejen dobré jméno školy, ale i vysoká míra digitalizace, která na ní panuje, a zdejší pracovní prostředí. MUNI v posledních letech zrekonstruovala všechny historické areály a k tomu vybudovala několik nových.
Radost z akademické práce se ovšem podle ní pořád rodí v jejích kořenech. „Mám svobodu a k tomu pozici, které má vysokou legitimitu ve společnosti. Zprostředkovaně se tak můžu podílet na směřování společnosti. Když vidím, že i díky absolventům mých kurzů si například Bratislava vede v covidových sociálních opatřeních lépe než moje rodné Brno, mám z toho upřímnou radost.“
