Z Londýna do Brna: Mám tady vědeckou svobodu a rodina zázemí
Práce na velkých výzkumných projektech a v mezinárodních týmech umí být tolik nabíjející. Ale zároveň tolik stresující, když projekt nebo kontrakt končí. Člověk se musí dívat, kam dál, a k tomu třeba stěhovat celou svoji rodinu. Právě to už několikrát zažil Linus Wulff, teoretický fyzik, který v Brně na Masarykově univerzitě našel pozici, která jemu dává vědeckou perspektivu a jeho rodině jistotu.
Původem švédský odborník do Brna rozhodně nezamířil přímo. V minulosti působil v italské Padově, na texaské A&M University a naposledy na londýnské Imperial College. „Náš syn se narodil, když jsme byli v Texasu, a když mu byl rok, stěhovali jsme se do Londýna, kde se nám narodila dcera. Syn už tam chodil do školky, měl tam kamarády, o to jsou pak přesuny náročnější,“ popisuje Wulff nároky, které někdy vědecká kariéra klade na osobní život. Když mu skončila smlouva v Londýně, jedno věděl jistě: chce něco, kde se bude moct rozvíjet, ale kde najde pohodlné a dlouhodobé zázemí i pro svoji rodinu.
Najít dobré místo ale pro teoretického fyzika není jednoduché. „Je to složité, už když si člověk hledá doktorskou pozici nebo postdoc místo. Stálých pozic je ještě méně,“ říká Wulff, který aktuálně nejvíc pracuje na korekcích některých rovnic Alberta Einsteina.
Pro celou rodinu
Sám přiznává, že když dostal nabídku jít za prací do Česka a Brna, nevěděl ani o jednom vůbec nic. „Ta nabídka ale byla skvělá, a tak jsme i s rodinou přijeli na pár dní do Brna si to tu prohlédnout. Tehdy bylo léto, teplo, moc se nám tady líbilo, dodnes si pamatuju, jak si děti hrály v parku,“ povídá Wulff, který má za léta života na různých místech pochopení pro různá prostředí a kultury. Naposledy v Londýně už se ale jeho rodině nežilo dobře.
„Londýn je úžasné město, ale pro rodinu to není jednoduché. Je tam hodně hluku a vysoké náklady. Tady žijeme v domku za Brnem, město je daleko víc family friendly a v okolí je spousta cyklotras,“ líčí svůj život uprostřed Evropy Wulff. Jeho žena tady učí angličtinu a děti se zapojily do vzdělávacího procesu. „Ony nasávají znalosti hrozně rychle, už umí normálně česky,“ směje se fyzik.
Do Brna přišel v roce 2017 a už tehdy to bylo do mezinárodní skupiny. Jeho katedru vede jiný Švéd, kancelář sdílí s Dánem, přišli dva studenti z Indie a další přijdou z Itálie. A propos, studenti, to je snad jediná změna v pracovním životě, která Wulffa po příchodu do Česka potkala. „Mám tady svůj vlastní kurz, to je pro mě novinka. Pravidelně učím, což je výzva, ale zároveň je to nabíjející, když vidím, jak se studenti posunují,“ líčí Wulff, který také vede závěrečné práce a působí jako konzultant.
„Brno je opravdu mezinárodní studentské město, ale ne tak přeplněné turisty jako Praha. Žije se tu velmi příjemně a nám na začátku s překonáním vstupní byrokracie pomohli kolegové. Cítili jsme se vítáni. Nejdůležitější ale je přijet a sám si to osahat. My jsme se tehdy zamilovali.“
Svobodu!
Jinak se na jeho zaběhnutých procesech nic nezměnilo. Každý den ráno nejdřív projde nové vědecké publikace a sedá k počítači nebo papíru a zabývá se výpočty, čte nebo píše odborné články. „Jsem také pořád v kontaktu s mezinárodní komunitou. V průběhu covidu se ukázalo, jak jednoduché je být ve spojení díky technologiím,“ pochvaluje si Wulff, který ke svojí práce nepotřebuje žádnou speciální infrastrukturu, ale jednu důležitou věc ano: Svobodu ve výběru témat, která mu přijdou důležitá. „Naše práce je někdy frustrující, trvá, než se výsledky dostaví. Já tady ale máme veškerou podporu pro to, abych to dělal tak, jak mi to dává smysl.“
Když má Wulff mluvit o Česku a Brně, rovnou přiznává, že si zemi jako celek netroufá soudit, téměř veškerou jeho energii a čas zkonzumuje vědecká práce a rodina. Co byl ale poradil každému, kdo se ocitnul v situaci jako on před lety je, aby si svoje budoucí působiště přijel na několik dní obhlédnout. „Brno je opravdu mezinárodní studentské město, ale ne tak přeplněné turisty jako Praha. Žije se tu velmi příjemně a nám na začátku s překonáním vstupní byrokracie pomohli kolegové. Cítili jsme se vítáni. Nejdůležitější ale je přijet a sám si to osahat. My jsme se tehdy zamilovali.“
