Uplynulo již více než třicet let od doby, kdy literatura mnoha slovanských zemí vykročila na svou novou pouť, pouť složitého hledání nového a přehodnocení starého. Konec totalitního režimu na přelomu století byl rozhodujícím popudem k výrazné změně, která se výrazně projevila i v literatuře. Ve většině slovanských literatur taková změna či přechod (častěji se užívá pojmu tranzice) nastal po roce 1989 a v mnohých přetrvává do teď. Spisovatelé východoslovanského prostoru se i v dnešní době věnují problematice hledání své národní identity a přehodnocování minulosti. V jejich prózách najdeme neutuchající otázky identity a zpracování následků postkomunistického traumatu, jež se staly příčinou narušení sebevnímání. Tyto literatury zpracovávají problematiku historické paměti a vnímání vlastní historie jiným způsobem, tj. potřebu odstranění bílých skvrn v dějinách, protože i když sovětské symboly už nezdobí stanice metra a ulice měst, zůstávají na rodinných fotografiích a v rodinných příbězích. V současných románech najdeme postavy mladé generace, kteří se ocitli v dobovém znejistění a trauma minulosti doprovází je po dlouhá leta. A tak současní spisovatelé svými postavami odráží povědomí, nervozitu a neklid své generace v dnešním nejistém období, což se stává pro literárního vědce zajímavou půdou pro zkoumání.

Publikace