Subjekty soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem jsou oprávněny zvolit místo řešení svého sporu, jakož i to, zda spor bude řešen před rozhodci, či před národními soudy. V praxi tak nezřídka dochází k uzavírání dohod o volbě sudiště (tj. rozhodčích a prorogačních dohod), jež jsou upraveny instrumenty na mezinárodní úrovni (Newyorská úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů či Haagská úmluva o volbě soudu), evropské úrovni (Nařízení Brusel Ibis či Luganská úmluva) i instrumenty na úrovni národní. Přirozeně se nabízí otázka, zda mezi těmito instrumenty existuje soulad ve způsobu, jakým institut dohody o volbě sudiště regulují, a to jednak s ohledem na samotné uchopení onoho institutu a dále v souvislosti s právními účinky, které vyvolává. Odpověď na uvedenou otázku je nezbytná všude tam, kde smluvní strany uzavírají závaznou dohodu o způsobu řešení jejich sporu. Rovněž se jedná o významnou otázku v souvislosti s tzv. Brexitem.

Publikace