Optimální podoba právní úpravy civilního procesu by měla náležitě zohledňovat zájmy všech, jichž se řízení nalézací, exekuční či insolvenční týká. Do této skupiny lze řadit nejen procesní subjekty, ale také třetí osoby. V civilním sporném procesu proti sobě stojí dvě strany s protichůdným zájmem na výsledku řízení, o němž jako nezúčastněný třetí rozhoduje soud. Je v zájmu žalobce dostat se co nejrychleji a nejsnadněji k jemu příznivému rozsudku; zájmem žalovaného je tomu zabránit, nebo alespoň cestu žalobce ztížit. Zákonodárce ovšem při utváření pravidel civilního procesu často myslí nejen na strany, ale také na soud, jejž se snaží všemožně odbřemenit buď přímo od určitých agend, nebo mu jeho činnost jinak usnadnit. Je zřejmé, že přehnané preferování jedné zájmové skupiny může znamenat nedůvodné poškození skupiny jiné.
Vyvažování zájmů je velmi citlivé v oblasti exekučního či insolvenčního práva. Čím větší důraz bude položen na ochranu povinného (dlužníka), tím hůře pro oprávněné (věřitele) a uspokojování jejich pohledávek. K čemu jim pak ale bylo (v případě exekučního řízení) předchozí nalézací řízení, v němž si za vynaložení nemalého úsilí, nákladů a třeba i za dlouhoudobu vybojovali exekuční titul? Mimořádně složitý problém pak představuje vyvažování zájmů mezi oprávněným, povinným a tzv. „nedlužným“ manželem povinného při postihu majetku ve společném jmění povinného a jeho manžela. Obdobně je nutno hledat rovnováhu mezi zájmy věřitelů a dlužníka v insolvenčním řízení.
Cílem předkládaného projektu je poukázat na to, v jakých oblastech platného českého civilního procesu (v širokém smyslu) jsou – legislativou či judikaturou – neadekvátně preferovány zájmy jenom jednoho z aktérů, a nabídnout možná korektní řešení.

Publikace