Informace o publikaci
Vizuální nevědomí: vizuální organizace nevizuálního města
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2019 |
| Druh | Článek v odborném periodiku |
| Časopis / Zdroj | Sociální studia |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| www | Full Text |
| Klíčová slova | disability geography; visually impaired people; poststructuralism; optical unconscious; space; city |
| Přiložené soubory | |
| Popis | Příspěvek se zaměřuje na formu, v níž a skrze niž je prostor organizován. Jde nám především o praktiky, skrze které se prostoru chápeme a skrze které jej i chápeme. Jednou z těchto organizací, která je pro vidomého člověka natolik samozřejmou, že se stává nereflektovanou, je vizuálního organizace prostoru. Z tohoto důvodu se obracíme ke zkušenosti osob, které podle svých vlastních slov nevidí. V průběhu let 2014 a 2015 byly provedeny semistrukturované rozhovory s 16 komunikačními partnery a partnerkami žijícími především v Praze a Brně. Pro jejich interpretaci dat pak byl zvolen poststrukturalistický přístup, ponejvíce vycházející z díla Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, konkrétně pak jeho geografická interpretace Marcuse Doela. Na základě toho ukazujeme, že nevidomost není o tom, že nevidomý člověk nevidí, ale že se stává vidícím jinak – nikoli zrakem, ale na základě nezrakového vjemu. Jeho praktiky vidění prostoru jsou však stále formovány tzv. moderním kolektivním vizuálním nevědomím, které je založeno na schopnosti vidět zrakem. Praktiky, které běžně provádíme s prostorem, jako je měření, odhadování či popisování prostřednictvím úhlů a vzdáleností, kreslení, představování či plánování prostoru z horní pozice „božího oka“ představují praktiky vycházející z moderního vizuálního nevědomí. Marcus Doel tvrdí, že toto nevědomí bylo mimo jiné formováno médiem filmu, které s sebou přineslo techniku montáže, pomocí níž vyvázalo čas a prostor z jejich pevných koordinátů, přineslo „nehybné výlety“ a schopnost nahlížet mimo právě viděné záběry a scény. Tento efekt s sebou přinesl i odtělesněnost vizuálního prostorového zážitku. Způsoby, jak nevidomí lidé praktikují moderní vizuální nevědomí, „nehybné výlety“ a přesouvání se mimo viděné scény a záběry však ukazuje cesty, kterými se tělo vrací opět do hry. Vidění světa pomocí nezrakového vjemu s sebou přináší praktiky, které zpochybňují vizuální nevědomí jako odtělesněné, a reflektuje tak skutečnost, že žádné vidění (jak pomocí zraku, tak pomocí nezrakového vjemu) není v žádném případě netělesné. |
| Související projekty: |