Informace o publikaci

Zmarněný život Emila Šourka. Osudy důstojníka monarchie a republiky, předáka Vlajky a žurnalisty v protektorátu

Autoři	VEČEŘA Pavel
Rok publikování	2021
Druh	Článek v odborném periodiku
Časopis / Zdroj	Historie a vojenství
Fakulta / Pracoviště MU	Fakulta sociálních studií
Citace
www	http://www.vhu.cz/veda/zakladni-informace-o-hav/
Klíčová slova	Collaboration during Second World War; Protectorate of Bohemia and Moravia; Protectorate Printed Media; The Far Right in the First and Second Republics
Popis	Cílem příspěvku je představit osobnost někdejšího rakousko-uherského a později čs. důstojníka Emila Šourka, který se během okupace českých zemí nacistickým Německem (1939-1945) stal kolaborantem. Předcházela tomu jeho postupná, ovšem stále dramatičtější politická radikalizace. Studie se pokouší vysledovat příčiny této radikalizace a následně se věnuje Šourkově působení v Protektorátu Čechy a Morava, v němž prošel cestu od aktivisty pronacistického hnutí Vlajka ke kolaborujícímu novináři sloužícímu Moravcově programové kolaboraci, který však již před stalingradským obratem začal střízlivět ze svého prvotního nadšení i horlivosti. V závěru pak text sleduje Šourkův proces před Národním soudem, vrcholné instituci retribuční justice v osvobozeném Československu, a léta, jež Šourek strávil ve vězení, v němž také zemřel. Zdá se, že Šourkova cesta k politické radikalizaci byla ovlivněna dlouhodobými ekonomickými potížemi, zesílenými hospodářskou krizí přelomu 20. a 30. let. Spolu se společenskou frustrací, antisemitskými představami, odporem k demokracii i sociálně a třídně motivované politice jej to dovedlo k sympatiím vůči fašismu, a dokonce i nacismu mylně chápaným jako radikální nacionalistická hnutí. Po okupaci z 15. března 1939 se Šourek zčásti identifikoval s okupanty, jež vnímal jako ideologické „spolubojovníky“. Teprve po jeho vyloučení z vlajkařského hnutí v r. 1941 u něj započal jistý proces ideologického přehodnocování projevující se i v ochabnutí jeho kolaborační horlivosti. Po stalingradském obratu, a zvláště od r. 1944, jeho iniciativnost ještě více zeslábla. Snažil se také pomáhat obětem proskripce ve svém okolí – možná šlo jenom o pěstování alibi pro dobu poválečnou, možná však také o nevyřčené doznání vlastního omylu, a tedy i viny.