Informace o publikaci
Eliminační diety u deficitu disacharidáz
| Autoři | |
|---|---|
| Rok publikování | 2024 |
| Druh | Konferenční abstrakty |
| Fakulta / Pracoviště MU | |
| Citace | |
| Popis | Deficit disacharidáz vede k poruchám trávení disacharidů, které následně slouží jako substrát střevním sacharolytickým bakteriím, po jejichž přemnožení a následném rychlém štěpení mohou vzniknout typické příznaky jako jsou meteorismus, borborygmy, křeče v břiše, flatulence, bolesti břicha a průjmy. Diagnostika je možná pomocí podrobné anamnézy, zhodnocení klinického stavu a lze ji potvrdit dechovým testem s H2, či ještě přesněji imunohistochemickým vyšetřením sliznice tenkého střeva, které se dnes považuje za zlatý standard diagnostiky deficitu disacharidáz. Léčba spočívá v eliminaci příslušných sacharidů a/nebo v substituci deficientních enzymů. Každé eliminační opatření nese s sebou riziko vedlejších efektů a pokud je to možné, je vhodné vyloučit potraviny jen na nevyhnutně nutnou dobu. U deficitů disacharidáz záleží, zda se jedná o deficit primární nebo sekundární. U sekundárních deficitů získaných v důsledku jiného primárního onemocnění tenkého střeva, jak akutního (gastroenteritida), tak chronického (neléčená celiakie, Crohnova choroba, nežádoucí účinky chemoterapie, aj.) je deficit přechodný a po zaléčení základního onemocnění obvykle dochází k obnovení aktivity enzymu a k bezproblémovému trávení disacharidů. Jinak je to u primárního – vrozeného deficitu, který se vyskytuje vzácně a lze jej potvrdit genetickým vyšetřením. Zde je nutná celoživotní úprava stravy. V ambulantní praxi nutričního terapeuta se nejčastěji řeší deficit laktázy, ostatní deficity bývají méně časté. Pacienti diagnostikovaní histochemickým vyšetřením sliznice tenkého střeva s nulovou aktivitou sacharázy patří mezi vzácné případy a každý nutriční terapeut ocení sdílení zkušeností s jinými podobnými případy. V případě zpracovaných kazuistik (1 dítě, 1 dospělá žena a 1 dospělý muž) z různých regionů České republiky lze vyzvednout přínos při sdílení zkušeností s diagnostikou deficitu sacharázy-izomaltázy a především s nastavením eliminační diety včetně společné přípravy edukačních materiálů. Dále lze poukázat na dodatečný přínos sdílení receptur vhodných při specifickém deficitu disacharidáz a na prospěšnost výměny zkušeností pacientů s užíváním různých přípravků substituce enzymů. Nezanedbatelná je příležitost nabídnout pacientům pocit, že se s danou diagnózou nepotýkají sami. |