Der Heilige Berg bei Příbram (Svatá Hora u Příbrami) und der Heilige Hostein (Svatý Hostýn) - Wallfahrtsorte nach 1945.

• Název česky: Svatá Hora u Příbrami a Svatý Hostýn - poutní místa po roce 1945.
• Autoři: KLAPETEK Martin
• Rok publikování: 2006
• Druh: Článek ve sborníku
• Konference: Wallfahrten in der europäischen Kultur/Pilgrimage in European Culture
• Fakulta / Pracoviště MU: Filozofická fakulta
• Obor: Filosofie a náboženství
• Klíčová slova: pilgrimage places; 1945; Modern History of Czech Republic; totality
• Popis: V rámci poutí bylo možné vybudovat si volný pohyb a svobodný prostor pro široké vrstvy obyvatelstva, což nebylo samozřejmostí ani v závěru 20. století. Pouť jako výraz zbožnosti a svobody musela být hájena proti tlaku státní moci, ať ji reprezentovaly okupační nacistické orgány nebo komunistická totalitní moc. Po celá desetiletí nebylo věřícím umožněno, aby jako jejich předkové putovali do vzdálených poutních míst. Vývojové tendence se prosazovaly v různých podobách a intenzitě, kdy omezení oslabovala na přechodnou dobu rozvoj poutního ruchu, nikdy jej však nedokázala zcela potlačit. Kontinuita poutního ruchu byla ovlivněna předešlou popularitou mezi věřícími, která se neprojevila jen rozsáhlým počtem návštěvníků. Velká poutní místa nebyla předem disponována k udržení kontinuity poutního ruchu počtem návštěvníků. Poutnictví v období omezování ze strany vládnoucí moci charakterizoval proces individualizace projevů věřícího. Šlo o proměnu prožívání poutě, kdy účastník nebyl prvoplánovitě součástí velké skupiny, jejíž formování bylo zakotveno v tradičním předávání víry uvnitř rodin nebo obce. Po roce 1948 byl věřící pod tlakem celospolečenského vývoje nucen přistupovat k průběhu poutě individuálnějším způsobem. Na Svatý Hostýn i Svatou Horu u Příbrami se vydávaly menší skupiny poutníků s tím, že cíl cesty byl znám jen účastníkům. Projevilo se zvýšení intenzity vztahu k tomuto náboženskému projevu. Menší poutní místo s nižším počtem pravidelných návštěvníků tak nebylo svým rozsahem oproti větším centrům indisponováno. Individualizaci projevů a zvýšení intenzity prožívání u části věřících lze přikládat rozvoji jejich osobní zbožnosti. Svou roli hrálo i setrvávání v tradici předávané předcházejícími generacemi, která se stala nosnější než ideologický vývoj v celospolečenském měřítku. V součinnosti s tím bylo možné chápat udržování poutnické tradice jako vyjádření opozičního postoje vůči vládnoucí moci. Kontinuita poutnického ruchu je dokladem významu tohoto prvku mezi laicky věřícími i vůdčími skupinami kléru. Snaha vládnoucích orgánů o kontrolu jednotlivých složek obyvatelstva se projevila přímou agresí proti předním aktivním složkám i jednotlivým účastníkům, kteří byli vystaveni omezování v osobním životě pro své náboženské postoje.