Farmakogenetické aspekty progrese diabetické nefropatie ve vztahu k renin-angiotenzin-aldosteronovému systému u pacientů s diabetem 1. a 2. typu

• Autoři: BARTÁKOVÁ Vendula; MALÚŠKOVÁ Denisa; KURICOVÁ Katarína; TANHÄUSEROVÁ Veronika; PÁCAL Lukáš; SVOJANOVSKÝ Jan; KRUSOVÁ Darja; OLŠOVSKÝ Jindřich; MUŽÍK Jan; KAŇKOVÁ Kateřina
• Rok publikování: 2012
• Druh: Konferenční abstrakty
• Fakulta / Pracoviště MU: Lékařská fakulta
• Popis: Úvod: Patologická aktivace systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAAS) je důležitým patogenetickýcm mechanizmem vzniku a progrese diabetické nefropatie (DN). Geny kódující složky RAAS jsou polymorfní, některé z variant mohou ovlivňovat odpověď na léčbu blokátory RAAS. Cílem projektu bylo zjistit, jestli vybrané varianty genů modifikují efekt léčby a progresi renálního postižení u diabetiků. Metodiky: Do průřezové studie bylo zařazeno 397 osob s variabilním postižením ledvin, které byly pravidelně sledovány po dobu 37 měsíců [21-58] (medián, [IQR]). Pomocí PCR jsme z DNA detekovali 8 jednonukleotidových polymorfizmů (I/D ACE, ATG M235T, ATR1 A1166C, CYP11B2 -344T/C, HSD11B1 83557insA, HSD11B2 G534A, MR G3514C, MR A4582C). Sledovali jsme následující klinické end-points: (1) progrese DN, (2) závažná kardiovaskulární událost (MCVE), a (3) celková mortalita (ACM). K odhadu rizika sledovaných end-points jsme použili Coxův regresní model a k odhadu incidence Kaplan-Meirovu analýzu s log-rank testem. Pro účely farmakogenetické studie jsme sledovali léčbu inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEi) a blokátory receptoru AT1 (ATRB, sartany). Kumulativní dávka podávané účinné látky byla přepočtena u ACEi na jednotky captoprilu, u sartanů na jednotky losartanu. Výsledky: Nalezli jsme statisticky významný rozdíl v ACM mezi genotypovými skupinami polymorfizmu ATG M235T – alela T se jevila jako riziková (P = 0,032; log-rank test), a polymorfismu CYP11B2 -344T/C – rizikový genotyp TT (P = 0,017, log-rank test). Složený rizikový genotyp pak byl taktéž statisticky významným rizikem pro celkovou mortalitu a rovněž pro DN progresi. Duální blokáda ACEi a sartany byla spojena se stat. nejnižší ACM (nikoli však pro DN progresi) ve srovnání s blokádou jedním z léků či nepřítomností ACEi či ATRB v terapii (P= 0,017, log-rank test). U nosičů rizikového složeného genotypu a ostatních se celk. kumulativní dávka ACEi/ATRB statisticky nelišila (P>0,05, Mann-Whitney test). Závěr: Dosavadní výsledky naznačují silnější efekty genetiky než léčby, nicméně vzhledem ke komplexnosti problému jsou pilotní. Výstup studia by mohl přispět k aplikaci personalizované medicíny do léčby DN. Poděkování: Práce byla podpořena grantem MZ ČR NT/13198