Jak se vyrovnat se ztrátou?
Ztráta je tématem, kterému se většina lidí snaží vyhýbat. Je to pochopitelné, protože se s ní často pojí velké emoce jako je stres, bolest a smutek, a především ztráta jistot, a před tím se člověk snaží chránit. Vyrovnávání se se ztrátou prožívá každý člověk jinak a v jiné délce.
Náš psycholog Jiří Vander pro vás připravil na toto téma podpůrný text. S kolegyní Sofiií Berezkou ho doplnili i několika doporučeními, jak lze ztrátu lépe zvládnout.
Prožívání obtížných životních situací je pro každého člověka výzvou.
Je důležité, jaký postoj k takové situaci zaujmeme. O tom hovoří Viktor Frankl, zakladatel psychoterapeutického směru logoterapie – směru zabývajícím se hledáním smyslu života. Doporučuji lidem v krizi si přečíst jeho knihu A přesto říci životu ano. Kniha je o zkušenosti a prožitku koncentračního tábora, o tom, že přežije ten, kdo se nevzdá, kdo nerezignuje, zachová si naději a schopnost radovat se z drobných věcí. Na jednu stranu prožíváme bolest a utrpení, na druhou stranu máme dle Frankla svobodu k této situaci zaujmout postoj – buď můžeme rezignovat nebo pro nás složitá a bolestná situace může být výzvou, můžeme si říct „Mě nedostanou.“, „Jsem silný, abych danou situaci zvládl.“ Je důležité, abychom měli tuto svobodu a snažili se být aktivní a věřili, že nelehkou situace můžeme a umíme zvládnout. Není to jednoduché, ale je to možné.
V případě ztráty blízkého člověka (nejčastěji úmrtí, ale i rozchod), resp. v případě jakéhokoliv jiného utrpení (pracovní neúspěch, neúspěch u zkoušky), člověk prožívá určité fáze vyrovnávání se s touto ztrátou – jedná se o model, který vytvořila vědkyně zabývající se prací s umírajícími klienty, Elizabeth Kübler Rossová. Tento model se aplikuje i na další obtížné situace, např. na vyrovnávání se se smrtí a umíráním blízkých osob a má tyto fáze: popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření.
Popírání a hněv
Člověk nejprve nechce uvěřit, že se negativní skutečnost stala, následně cítí hněv s otázkami: „Proč právě já? Proč se to muselo stát zrovna mně? Vždyť je to tak nespravedlivé!“ Při práci s truchlícími lidmi se setkávám s pocity viny, pokud tito lidé cítí hněv vůči zesnulému člověku. Tento hněv je zcela přirozená reakce na ztrátu, je to obrácená strana smutku. Často se stává, že lidé, kteří křičí, během chvilky začnou plakat – křik je u nich projevem silných emocí bolesti a bezmoci. Je součástí procesu truchlení, že se člověk zlobí na zesnulého, že jej opustil, že se zlobí na situaci, která nastala. Je důležité umět i tyto pocity a emoce přijmout, nepotlačovat je, nesnažit se jim vyhnout.
Smlouvání
Člověk se snaží prostřednictvím tohoto myšlenkového procesu negativní situaci oddálit. Říká si např.: „Pokud se blízký člověk uzdraví, již nikdy se k němu nebudu chovat negativně.“ Jde o falešnou naději přemluvit „osud“, abychom se vyhnuli prožívané bolesti, utrpení.
Deprese
Jedinec se zcela stáhne, nekomunikuje, nic jej nebaví, nic pro něj nemá smysl, dokonce si může přát, aby také umřel. Zde je důležitá podpora a blízkost dalších členů rodiny nebo přátel. V tom ale bývá problém z toho důvodu, že smrt je v ČR velmi tabuizovaná. Klienti často od svých blízkých slyší věty typu: „Musíš se vzchopit.“, „Nemysli na to.“ nebo „Snaž se odreagovat.“ Takové věty člověku nejen nepomohou, ale naopak jej vhánějí do izolace, do pocitu nepochopení. Konstruktivní sociální opora je následující: „Vždy tady pro tebe budu a kdykoliv se na mne můžeš obrátit“. Tedy vyslechnutí, pohlazení, objetí a vědomí, že každý prožívá a zpracovává ztrátu jinak rychle. Hovořil jsem s klientkou, která i po roce byla velmi smutná ze smrti své babičky a od rodiny se jí nedostávalo pochopení a slyšela věty typu: „Netrap se tolik.“, „Je třeba žít.“, a podobně. Klientka naopak pociťovala jako nefér, jako křivdu to, že všichni, podle ní, na babičku rychle zapomněli. Ale tak to nebylo, jen – jak jsem psal výše – má každý jiný čas, v jakém se se ztrátou vyrovnává.
Přijetí
Toto je zásadní fáze a je důležité si podrobně říct, co znamená. Jedná se o schopnost člověka vyrovnat se se ztrátou, přijetí skutečnosti, že druhý člověk již není mezi námi, rozhodnutí se, jakým způsobem žít dále, jak svůj život přenastavit tak, aby za nových podmínek dával smysl a člověka naplňoval. Rozhodně se však nejedná o ztrátu pociťování bolesti. V tomto ohledu doporučujeme výbornou knihu psychologa Alexandra Levyho Sbohem mami, sbohem tati: Jak se vyrovnat se smrtí rodičů. Lze ji použít i při vyrovnávání se se smrtí prarodičů. Autor zde píše o klientce, která ve fázi vyrovnávání se se smrtí rodičů říká: „Já už 20 let cítím bolest ze smrti svých rodičů, řekněte mi, co se mnou není v pořádku?“ a Levy jí odpovídá: „Vítejte ve světě pozůstalých.“ a dodává, že bolest ze ztráty nezmizí nikdy, jen je důležité, aby nás neparalyzovala a neznemožnila nám dále žít.
Pokračovat ve „štafetě"
Osvědčila se mi ještě jedna intervence, která mnoha mým klientům pomohla vyrovnat se se ztrátou blízkého člověka. Navrhuji, aby si představili, že po druhém člověku zde na zemi vzniklo jakési pomyslné bílé místo a že teď je „štafeta“ na nich, aby se začali věnovat a pokračovali v zájmu, kterému se zesnulý člověk věnoval. Pokud rád fotografoval, mohou se začít věnovat focení a pak věřit, že jsme pokračovatelé toho, co zde člověk zanechal. Tak například klientka, která měla úzký vztah se svou babičkou, po její smrti začala péct, i když se sama této činnosti nikdy předtím nevěnovala, jen občas s babičkou – a právě ona činnost jí pomohla se se smrtí babičky smířit. Měla pocit, že pokračuje v něčem, co zde babička zanechala a dávalo jí to hluboký smysl a také jistou útěchu.
Posttraumatický růst
Vrátím-li se na závěr k již zmiňovanému Franklovi, smyslu života a k tomu, že k obtížné životní situaci můžeme zaujmout postoj, může nás také náročná situace posílit. Vědci používají termín „posttraumatický růst“. Často, když pracuji s klienty se schizofrenií nebo s klienty, kteří se vyléčili ze závislosti, uvádějí, že navzdory tomu, že se jednalo o bolestnou zkušenost, je také tato zkušenost obohatila a přinesla jim určité poznání, přehodnotili své priority a místo honby za penězi nebo slávou si více začali vážit kontaktu s druhými lidmi nebo se začali věnovat různým zájmům, které do té doby odkládali. Říkají: „Asi jsem si musel projít touto bolestnou zkušeností, abych si určité věci uvědomil.“
Závěrem lze říci, že obtížné situace, bolest ze ztráty a vlastní neúspěchy můžeme brát jako výzvu, jako otázku, kterou nám klade život, a na kterou se můžeme snažit dát odpověď. Důležité je také si uvědomit, že největší tma bývá krátce před svítáním, že uschlý strom bez listí není jenom smutný, ale když si v noci pod něj lehneme, jsou skrze něj vidět hvězdy.
Doporučení pro ty, kteří se vyrovnávají se ztrátou:
- Dovolte si truchlit, nepotlačujte bolest ani projevy emocí (pláč, vztek). Neváhejte o svých pocitech mluvit.
- Projděte "rituálem" loučení. Můžete například napsat dopis, kde vyjádříte všechny své emoce (pozitivní i negativní).
- Zvolněte a dopřejte si čas na vyrovnávání se se ztrátou. Nechtějte před bolestí utéct prací, zábavou, návykovými látkami (je to vždy dočasné a jednou se bolesti stejně budete muset postavit).
- Naslouchejte svým potřebám a dovolte si relaxovat (choďte do přírody, věnujte se sportu či jiným zájmům). Vyrovnávání se se ztrátou je velmi energeticky náročné, proto je důležité mít také činnosti, postupy a vztahy, kde energii budete čerpat.
- Změňte směr svých myšlenek, myslete na hezké chvíle, které jste s tímto člověkem prožili a v čem vás obohatil, spíše než na samotnou ztrátu.
- Pokračujte v činnostech, v nichž můžete na člověka, kterého jste ztratili, navázat.
- Všímejte si drobných hezkých věcí a přemýšlejte nad smyslem života, nad tím, co je pro nás důležité. Berte ztrátu jako výzvu k osobnostnímu růstu.
- Vyrovnejte se s pocitem viny. Uvědomte si, že smrt a život nezávisí na vaší vůli. Pocit viny je vždy agresí namířenou proti sobě. Můžete si zaznamenat, proč se na sebe zlobíte a jaké závěry z toho můžete vyvodit.
- Při rozhodování si můžete představovat, jak by se zesnulý člověk zachoval a vést s ním pomyslný vnitřní dialog.
- Uvědomte si, že smrtí vztah z naší strany nekončí, že si stále neseme daného člověka v srdci a můžeme žít z jeho odkazu a poselství.
- Pokud máte pocit, že to nezvládáte a bolest jen sílí, ochromuje vás a nemůžete žít svůj běžný život – neváhejte a obraťte se na kvalifikovaného odborníka. Psycholog vás nezbaví ztráty, ale pomůže Vám přežít zármutek a zbavit se nutkavých myšlenek.
Poradenské centrum nabízí studujícím možnost využít zdarma psychologické konzultace. Více informací naleznete zde. V případě dotazů, se můžete obrátit na e-mail psycholog@muni.cz.
Použitá a doporučená literatura
- Frankl, V. E. 2016. A přesto říci životu ano: psycholog prožívá koncentrační tábor. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství.
- HOVORY Z LÁN. 1996. [online]. [cit. 18. února 2018]. Dostupné na World Wide Web: https://archive.vaclavhavel-library.org/Archive/Detail/2072?q=hovory z lán
- Kübler-Ross, E. 2015. O smrti a umírání: co by se lidé měli naučit od umírajících. Praha: Portál.
- Levy, A. 2021. Sbohem mami, sbohem tati: jak se vyrovnat se smrtí rodičů. Praha: Portál.
- Lukas, E. 2006. I tvoje utrpení má smysl: logoterapeutická útěcha v krizi. Brno: Cesta.
- Slezáčková, A. 2009. Posttraumatický rozvoj osobnosti v kontextu pozitivní psychologie. Brno: FF MU. Dostupné na World Wide Web: 114321.pdf (muni.cz)
Krizová psychologická pomoc v souvislosti s povodněmi
V jakých případech můžu využít psychologické poradenství?
Jaké možnosti konzultací univerzita nabízí?
Za jakých podmínek můžu využívat službu psychologického poradenství?
Kdo jsou naši psychologové a terapeuti?
Kam se mohu obrátit mimo Poradenské centrum?
Co dělat v případě akutní krizové situace?
Nevíte? Tápete?
Jsme jedno ucho
